Voják nebo herec? Prostě SANTANA

22.10.2021
z fotoarchivu Paulo Máquina
z fotoarchivu Paulo Máquina

Stojíme s manželem před letištní halou v Luandě a vychutnáváme si poslední cigaretu před dlouhým letem do České republiky. Já pozoruji cvrkot lidí kolem a přemýšlím nad tím, zda jsme zařídili vše co bylo potřeba, aby náš obchod a výrobna přežili bez úhony naší měsíční nepřítomnost. Z myšlenek mě vytrhne hlasité "Oi mano" a zvučné plácání po zádech mého manžela a nějakého statného černocha. "To je Americano, můj kamarád z Čech". Představuje mi manžel svého angolského kamaráda a dodává "natočil film SANTANA." Statný muž s kšiltovkou na hlavě mi podává ruku a říká své pravé jméno AMERICANO - PAULO  MÁQUINA (50 let).

Po čase jsme při jedné z našich dalších návštěv v České republice slyšela slovo SANTANA skloňovat v několika pádech. Začala jsem se tedy zajímat a na film jsem se dívala už dvakrát. Nedalo mi to a s Americanem jsem se potkala a trochu ho vyzpovídala.

Jaké to je vyrůstat ve válce a skrývat se před vojáky? Jak těžké je pro Afričana zvyknout si na chladnou Evropu? Jak vzpomíná na své dětství v Angole a dospívání v České republice hlavní hrdina filmu SANTANA?

Americano, oslovuji tě tímto jménem, protože neznám nikoho, kdo by ti řekl jinak. Jak jsi k tomuto oslovení přišel?

To je jednoduché, když jsem se narodil, měl jsem šikmé oči a vypadal, jako malý Číňan. Tak mi také rodina začala říkat a oslovení Číňan mi zůstalo několik let. Nejstarší bratr byl ředitelem školy, do které jsem chodil a tohle jméno tam také prozradil, což mě moc nepotěšilo. Postupně mi to začalo vadit a tak jsem se rozhodl, že na toto oslovení přestanu reagovat. Sestry si mě neustále dobíraly a začaly na mě volat Americano a to mi zůstalo do dnes.

Odkud pocházíš, kde jsi se narodil, mohl by jsi nám trochu přiblížit prostředí a krajinu kde jsi vyrůstal?

Pocházím z Angoly, která je u jižního pobřeží Atlantiku. Narodil jsem se v malé vesničce jménem Mangonga, ta je uprostřed lesa v okrese São João, v provincii Huambo. (Nový Lisabon v době portugalské kolonizace). Pocházím z kmene Umbundu a také náš domorodý jazyk se jmenuje umundu. Bohužel vzhledem k dlouhotrvající kolonizaci a nadvládě Portugalců se naše tradice postupně potlačily a nic moc z nich pro další generace nezbylo. 

Řekl bych že je to takový malebný a zapomenutý ráj, kde dodnes není elektřina, ani zavedená tekoucí voda do domů. Ale přesto, pro mě nejlepší místo na světě. Protékají tady dvě řeky, ve kterých je voda průzračně čistá, spousta zeleně, velké množství ovoce, kytek a čistý vzduch.

Kolik máš sourozenců a čím se živili tví rodiče.

Bylo nás deset. Pět holek a pět kluků, a já jsem nejmladší z bratrů. Dnes už nás je, ale pouze sedm.

Můj otec je bývalý voják, portugalské armády v Goe v Asii. Po ukončení služby u armády, pracoval na Ministerstvu zdravotnictví na oddělení průzkumu spolu s Portugalci. Na okraji města Huambo koupil pozemek, kde postavil vlastní dům, ve kterém jsme se všichni sourozenci narodili. Ve stejné oblasti vybudoval také farmu, která nás po jeho odchodu do důchodu živila. Otec se po ukončení služby v armádě a na ministerstvu zabýval zemědělstvím a chovem zvířat. Maminka se starala o nás a hodně pomáhala tátovi na farmě. Měla také šicí stroj a oblečení pro nás většinou šila sama. Naučila šít také mé sestry. Každou neděli jsme chodili do kostela. Jsme křesťané evangelického vyznání ECA (Evangelical Congregational Church in Angola)

Kolik ti bylo let, když začala válka?

Válka ve skutečnosti začala mnohem dříve než jsem se narodil. Tehdy to byla válka proti Portugalcům za nezávislosti Angoly, takže už jsem se narodil do nepokojů. Poté co 11.11.1975 Angola získala nezávislost, začala občanská válka mezi hnutí UNITA, MPLA a FNLA a ta zasáhla do života všem Angolanům včetně mě.

Jak si to vnímal a jak ovlivnila tvůj život a život tvé rodiny?

Válka je válka, žádná sláva, a jsou to jen špatné vzpomínky. V jejím průběhu jsem přišel o dva nejstarší bratry, které jsem neměl možnost ani dobře poznat. Následně z politických důvodů zavřeli do vězení tátu, mámu, starší sestru a bratra. Od této chvíle byl náš život totálně v háji a neustále jsme museli před něčím nebo někým utíkat. V roce 1987 zemřel můj otec a to byla další rána.

Je pro tebe asi těžké na tyto chvíle vzpomínat, protože jsi neměl možnost mít klidné dětství se všemi radostmi, které k tomuto věku patří, ale i přesto se zeptám. Jak vzpomínáš na své dětství?

Žádná pohádka, jak jsem už řekl. Stále jsme museli před něčím utíkat. Také mě odchytli do armády, ještě než jsem byl plnoletý. Cesta do školy byla nebezpečná, a ze školy ještě víc. Byli jsme stále v pozoru, jestli nás nesledují nějací vojáci. Byli jsme v neustálém tlaku a nebezpečí. Do školy jsme to měli patnáct kilometrů, tam a patnáct zpátky.

Každý den od pondělí do pátku jsme museli chodit třicet kilometrů a jak jsem už řekl, neustále jsme se museli mít na pozoru. Také když jsme viděli, že se k nám blíží nějaký muž, tak jsme se velmi báli, protože jsme nevěděli, zda to není nějaký voják v civilu. Byl to obrovský tlak a strach o život.

Znamená to, že jste neměli ani příležitost hrát nějaké dětské hry? S čím jste si hráli a co byla vaše oblíbená hra?

Dětské hry jsme hráli podle možností. Děti si vždy nějak poradí a něco si vymyslí. Ale i při hraní jsme byli ve střehu a když jsme viděli něco neobvyklého, tak jsme rychle utekli domů.

Jako kluci jsme velmi rádi hráli fotbal. Pamatuji si, že sehnat klasický fotbalový balón nebylo v té době snadné. Museli jsme vždy obstarat staré ponožky a hadry a z toho jsme si udělali menší balón. Hráli jsme většinou bosýma nohama, protože kopačky jsme neměli. Byly to tvrdé balóny a museli jsme kopat opatrně, protože jinak bychom si polámali prsty na nohách .  Ale přesto to byla vždy velká radost a zábava. Tehdy jsme si dávali jména velkých fotbalových hvězd jako třeba: Maradona, Van-Basten, R. Guulit a tak... Messi a Ronaldo ještě nebyli. Holčičky tancovaly, hrály si na kuchařky. Také jsme si hráli na schovávanou, jenže když něco přišlo museli jsem se rychle schovat.

Jak dlouho jsi zůstal v armádě a jak jsi se dostal pryč?

Do armády jsem nastoupil po tatínkové smrti a sloužil jsem celkem tři roky. Pak mě jako vojáka spolu se dvěma kolegy ze stejné jednotky poslali do tehdy Československa. A odjížděli jsme s tím, že až dokončíme studia, vrátíme se zpět do armády. Jenže mezi tím se v Angole odehrálo spoustu věcí a celá situace se změnila.

UNITA a MPLA se pokusily o mírové jednání v 1991, a v roce 1992 byly volby, ve kterých opět zvítězila MPLA a UNITA volby neuznala. Válka tak pokračovala dál, boje se přesunuly do velkých měst, zejména do hlavního města Luandy, Huambo kde jsem se narodil a do dalších provincií. Zemřelo hodně lidí. V té době jsem vše sledoval pouze ve zprávách v Čechách. Válka pokračovala do roku 2002. Po pádu Savimbiho, velitele hnutí UNITA v boji. 4.4.2002, byl vyhlášen konec války v Angole. Politické strany se dohodly a od té doby se mluvilo o demokracii a tím se odstartoval demokratický režim. Další svobodné volby se konaly 05. září roku 2008, to už jsme společně s mým kolegou Honzou Korbelem odletěli do Angoly, abychom se voleb zúčastnili a mohli sledovat průběh, a tak zjistili, zda je opravdu definitivně konec války. Volby mě přesvědčili o tom, že válka skutečně skončila, a mi to dalo větší chuť zde začít podnikat. V té době jsem také skončil v armádě.

Co jsi studoval a kde?

Studoval jsem jazykovou školu v Mladějově v Čechách kousek od Trosky. Je to velmi krásné místo.

Bydleli jsme na zámku na kopci. Po ukončení jazykové přípravy, rozdělili naší skupinu do třech menších skupin. Někteří jeli studovat do Ostravy stavební průmyslovou školu, jiní do Prahy strojírenství a já jsem odjel do Ústí nad Orlicí studovat průmyslovou školu dopravní. Po ukončení tohoto studia, škola zařídila pokračováni na Vysoké škole dopravní v Pardubicích.

V Pardubicích se mi ale moc nechtělo zůstat, takže jsem odešel do Prahy. Studoval jsem na Vysoké škole regionálního rozvoje, obor bezpečnost regionálního rozvoje.

Studoval jsi tedy v tehdy Československé republice, proč zrovna tady?

Byl jsem voják a těžil ze stipendia bývalého ministerstva státní bezpečnosti, tehdejší Angolské lidové republiky. Mohla to být jakákoliv jiná země, ale jako člen armády, jsem si nemohl vybrat místo, kde jsem chtěl studovat. Bylo to, jako bych plnil misi. Bylo mi přiděleno Československo (DÍKY BOHU). Země, která mě vítala s otevřenou náručí, adoptovala a sledovala mě růst. Země, kde jsem byl vycvičen a formován, až jsem se stal mužem, takovým jako dnes jsem. Česká republika moje matka můj národ. Mám k ní velkou náklonnost a cítím se být českým občanem, zejména proto, že se dnes v Angole cítím, jako bych byl cizinec.

Žil a stále žiji v České republice téměř polovinu svého života. Než jsem přijel do tehdy Československa 7. ledna 1990, první mé evropské město, které jsem viděl byl Řím v Itálii, kde jsem měl tranzit.

Co se ti na životě v Čechách líbilo a naopak, co ti nejvíc vadilo?

Nejvíc se mi líbilo, že jsem skončil v civilizované zemi, která je ve světě velmi vyspělá. Byl jsem ohromen! Je to země, která mě hodně posunula a která mě přiměla přijmout vášnivý život. Rád a s velkým nadšením jsem studoval historii a vývoj této země.

10. ledna 1993, toho času jsem již byl dva a půl roku Československu, se Československo pokojně rozděleno na dva státy, které tvoří jeho území, Českou republiku a Slovenskou republiku. V roce 2006 se Česká republika stala prvním bývalým členem Comecon, který dosáhl plně rozvinutého stavu země podle Světové banky. Země má navíc nejvyšší index lidského rozvoje v celé střední a východní Evropě, a je proto považována za stát s "velmi vysokým lidským rozvojem". Je to devátá nejmírumilovnější země v Evropě, je nejdemokratičtější a má nejnižší dětskou úmrtnost v regionu. Česká republika je parlamentní zastupitelskou demokracií, členem Evropské Unie, NATO a dalších. To jsou mé velké důvody pro které jsem si zamiloval Českou republiku a které ve mně vzbuzují hrdost na zemi, ve které jsem měl tu čest vyrůst, zformovat se a stát se mužem, jakým jsem dnes!

Co mi nejvíc vadilo? Někdy, když byla extrémní zima. Nesnášenlivost těch, kteří, trpí xenofobií vůči cizincům, zejména k těm cizincům s tónem mé kůže, a kteří se s tím také nedokázali vypořádat.

Co jsi dělal v České republice?

V České republice jsem měl několik povolání. Abych žil a nebyl na nikom závislý s placením mých výdajů. Začínal jsem v gastronomii v restauraci Koruna v centru Prahy na Můstku. Časem jsem odešel do Kenvelo Restaurant, který patřil Židům Dany a Natanovi Himi. Byli to moji první velcí zaměstnavatelé. Tato skupina Kenvelo se kromě gastronomie zabývala také módou a vyráběla džínové oblečení pod stejnou značkou. Poté, co jsem dva roky pracoval v gastronomii, mě vedení společnosti přeřadilo do oděvní sféry jejich společnosti. Začínal jsem jako prodavač, časem jsem přešel na asistenta manažera a nakonec na manažera. Pracoval jsem zde pět let, než jsem se odešel pracovat pro značku Diesel fashion ve Vodičkově ulici. Díky obrovským zkušenostem, které jsem získal v předchozí společnosti, jsem se dostal na pozici manažera, a zůstal několik dalších let.

V průběhu tohoto zaměstnání jsem dostal nabídku zúčastnit se divadelního projektu, který se připravoval ve  Vinohradském divadle. Režisér Zdeněk Kaloč mě poprvé vyzkoušel v díle Williama Shakaespeare "Kupec benátský", ve kterém jsem měl možnost pracovat se známými herci jako například: Viktorem Preissem, který zastupoval prodávajícího Shylocka. Zesnulým Miroslavem Moravcem v roli kupce, který je známý hlasem v dabingu v televizním seriálu "Kojak".

Během práce na tomto projektu jsem měl to potěšení poznat Svatopluka Skopala, Václava Potměšila (také nyní zesnulého), Pavla Rímského, Simonu Postlerovou, Martina Zahálku a další 

Po premiéře mě oslovil režisér Roman Polák, který připravoval divadelní projekt s názvem "Návrat do pouště", podle francouzského spisovatele Bernarda-Marie Koltès, ve slavném divadelním Činoherním klubu Praha. Zde jsem hrál roli nespokojeného vojáka - francouzského legionáře. Měl jsem štěstí, že jsem na tomto projektu pracoval mimo jiné s obřím hercem Petrem Nárožným, Emílii Vašáryovou, Bárou Hrzánovou a dalšími skvělými lidmi.

Po debutu byly další návrhy projektů, a jedním z nich byl návrh slovenského režiséra Martina Čičváka, ke kterému mám velký respekt a obdiv. Hru nazvali "Rodinná slavnost" od autorů Thomas Vinterberg a Mogens Rukov, kde jsem si zahrál roli Kbatukaie, a pracoval jsem na ní s Jurajem Kukurou, Bárou Kodetovou, Lenkou Skopalovou, Matějem Dadákem, Jitkou Ježkovou (herečka s nejvášnivějším hlasem ve světě), a ostatními.

Ve stejné době vytvořil Martin Čičvák ve stejném divadle další projekt, hru s názvem "Ivanov", od Antóna Pavloviče Čechova. Díky tomuto angažmá jsem měl příležitost si zahrát s hereckými obry jako je Marian Labuda, Vladimír Kratina, Radek Holub a dalšími. Všechny tyto příležitosti mi pomohly růst ve světě umění. Hlavní dík však patří Dr. Vladimíru Procházkovi, řediteli umění a Činoherního Klubu, který mě nikdy neopustil, stejně tak, jako celý technický a administrativní tým divadla.

Právě v tomto divadle jsem potkal grandiózního Ondru Vetchého, hvězdu, kterou i dnes na dálku velmi obdivuji a následuji! Současně jsem byl kontaktován ředitelem Divadla Radka Brzobohatého, abych se zúčastnil projektu, komedie s názvem "Klec Bláznů" činohra, kterou napsal Francouz Jean Poiret, kde jsem hrál s Radkem Brzobohatým, Ernestem Čekanem, Ondrou Brzobohatým Tomáše Rackem, Hanou Gregorovou a dalšími. V podání Roberta Bellana a slavné choreografky Dany Gregorové, ze slavné tradiční československé taneční skupiny UNO. Má kariéra se rozjela a chodily mi stále další a další zajímavé nabídky.

Řekněte mi, co můžete o svém životě v České republice, a porovnejte jej s Angolou. Jak často jste letěli do Angoly navštívit svou rodinu?

Česká republika je zemí, kde jsem viděl růst, a s Angolou nelze srovnávat. Určitě jsem měl dobré i špatné okamžiky jako kdokoli jiný, protože v té době jsem žil pouze z umění a neměl jsem žádnou jinou práci. Žil jsem ze dne na den, neměl jsem žádný cíl a neuměl jsem šetřit. Ale uvědomoval jsem si co je důležité, například mít zdravotní pojištění, abych mohl kdykoliv jít k lékaři a nechat se ošetřit v jakékoli nemocnici. Na tyto základní potřeby, jsem vždy myslel a dokázal je zaplatit. Vždy jsem žil v centru Prahy a neutrácel jsem téměř žádné peníze za veřejnou dopravu, do všech divadel, kde jsem hrál jsem chodil pěšky. Byla to pro mě vždy pěkná procházka. Bylo to zdarma a bezpečné.

Pak jsem se seznámil s Marianou Wesleyovou a máme spolu dvě dcery, moji Thea Máquina (Teuš) a Paula Máquina (Pauluš). Jsou to mé křišťálové perly života, moje krev a důvod žít a porvat se s životem. V tom okamžiku jsem musel převzít větší zodpovědnost a začít nový život. Se začátkem hospodářské krize v Evropě a Americe jsem pokračoval v práci, ale to, co jsem vydělal, nestačilo k uspokojení potřeb rodinného života. Začal jsem tedy navrhovat nějaké projekty na otevření společnosti v Angole a při té příležitosti jsem potkal Jana Korbela, velkého bojovníka,  mého partnera a skvělého společníka. Společně jsme vytvořili společnost KM Trading Company Lda. Spojujeme naše úsilí, synergie a investujeme do projektů pro Angolu a další země v Africe. Díky této výzvě, přestože divadlo a umění jsou mojí velkou vášní a vším, co jsem v životě rád dělal, vším, co mě uspokojovalo, jsem musel s velkou bolestí na nějakou dobu mou hereckou kariéru opustit.  Odešli jsme do nových realit a přišli do Afriky . Když jsem žil v Praze, Angolu jsem moc často nenavštěvoval, protože jsem kvůli zaměstnání neměl moc času.

Nebylo ti smutno? Bylo pro tebe odloučení obtížné?

Ano, bylo mi smutno, ale musel jsem se smířit s realitou. Ano, bylo to těžké, všechno bylo nové, ale dokázal jsem se velmi brzy přizpůsobit své nové zemi. Nejtěžší chvíle byla v roce 1997, když mi zemřela maminka a já jsem neměl možnost se s ní přiletět do Angoly rozloučit.

Jaké byly tvé první pocity, když jste odletěli do zcela neznámé cizí země?

Angola byla ve válce, takže první pocit byl spása a mír!

Mluvil jsi česky?

Nemluvil. V naší skupině nikdo nemluvil česky. Někteří znali několik základních slov angličtiny, jako například: mám hlad, mám žízeň, a požádat o použití toalety.

Jak jsi to zvládl? Byla to pro tebe dobrá zkušenost?

Bylo to těžké, ale byli jsme skupina mladých lidí a každý povzbuzoval druhého.

Ano, právě tato zkušenost ze mě udělala muže. Když mi bylo 13 let, opustil jsem dům svých rodičů. Od té doby jsem se vrátil až v dospělosti, navštívit rodinu.

Jak to vidíš s odstupem času?

Měl jsem několik velmi tvrdých pádů, ale vždy jsem se snažil, abych neupadl do zoufalství, vstal jsem a šel dál. Dokázal jsem lépe pochopit utrpení, kterým jsem si prošel na vlastní kůži. Co tě nezabije, to tě posílí, toho jsem se vždy držel. Měl jsem mnoho důvodů, proč to vzdát, ale nejsem slaboch! A když už se musíte pustit do výzvy, bojujte do poslední kapky krve. Bojujte a vyhrajete!

Vracíš se často do Čech? Pobýváš teď déle v Angole nebo v České republice?

Jsem občanem světa a pracuji v obou zemích a někdy i v Jižní Africe. V jedné nebo jiné zemi jsem doma. Do Čech jezdím pořád, vždyť je také domov můj! Mám tam děti, které žijí v Praze

Teď kvůli podnikání jsem víc v Angole, protože můj společník bývá více v Čechách. Takto nám funguje vše rychleji a lépe.

Co teď děláš?

Nyní, kromě své práce v kanceláři KM v Luandě, zkouším s kolegy herci nový kinematografický projekt, a to k filmu s názvem Pilulky, který se má podle plánu začít točit v lednu 2022.

Co si myslíš o Evropanech a jejich životním stylu?

Je to relativní, dokonce i mezi Evropany jsou vizionáři, kteří dobře využívají příležitostí, které jejich kontinent nabízí, ale najdou se i mizerové, ostatně jako všude po celém světě. Hahahahaha

Setkal jsi se s rasismem?

Rasismus ... kkkkkk; nějakou dobu to byl náš každodenní chléb, ale podařilo se nám to překonat. Rasismus není jen v České republice a sousedních zemích. My tady v Africe máme také rasismus a xenofobií a dokonce vůči vlastním černým lidem, stejně rovným ze sousedních zemí. Tak jako mnoho případů, které jsme zažili v Evropě, kdy jsme viděli, jak někteří zacházejí a týrají ostatní ze stejné rasy a ani je nezajímalo, jestli mají oba zelené, hnědé nebo modré oči.

Jsi hlavní postavou filmu Santana. Jak ses tam dostal?

Ano jsem. Byla to velmi velká výzva, ke které měl můj režisér v tomto filmu odvahu. V roce 2012 jsem měl v České republice příležitost pracovat na produkčním projektu George Lucase "Hvězdné války", ve filmu s názvem "Červené ocasy", inspirovaném skutečnými fakty, které odhalují příběh prvních afroamerických černochů, kteří se účastnili ve 2. světové válce jako piloti.

Bílí Američané nechtěli věřit ani připustit, že mladí černoši měli schopnost létat s válečným letadlem a jít na frontu. A vzhledem k nadměrné míře rasismu, která postupně rostla, ani nechtěli, aby se naučili létat s letadly ve stejných školách, kam chodili bílí.

Černoši v té době byli posláni na fronty jako pěchotní linie, aby sloužili jako krmivo pro děla. Když první mladí a odvážní černoši odolali a trvali na tom, že chtějí sloužit silám, ale jako piloti, Američané vytvořili školu (experiment) s názvem "Tuskegee". Černoši tam byli cvičeni za různých a velmi obtížných nepříznivých podmínek ve srovnání s bílými školami. Neměli ani právo létat v nových letounech, jen v těch, které už zažily mnoho misí. Mnohé z nich v hrozném stavu a na konci kariéry. Dokonce aby se odlišili od bílých pilotů, letadla, které černoši používali, byly staré Mustangy P51 a s křídly namalovanými červeně. V tomto filmu jsem se setkal s Kubou Goodingem ml., Terrencem Howardem, Neyem, Natem Parkrem, Michaelem B. Jordanem (Black Panther), Tristanem Wildsem, method manem Davidem Oyelowem a dalšími.

Byla tam skupina Američanů, jejíž jsem byl součástí, a další skupina Angličanů. Jednoho krásného dne během polední přestávky jsme využili možnosti připojení našich telefonů. Bylo nás mnoho ve skupině a komunikace probíhala v angličtině. Měl jsem hovor se svým bratrem z Angoly a hovořil s ním portugalsky. Od vedlejšího stolu mě oslovil mladý muž z britské skupiny a zeptal se mě zda mluvím portugalsky? Řekl jsem mu že ano a že jsem Angolan. Byl mile překvapen a odpověděl, že on je také Angolan a jmenuje se Maradona. Byl jsem nadšený a začali jsme si povídat. Sledoval moji práci až do konce natáčení filmu a řekl, že udělá projekt,  ve kterém mi dá hlavní roli. O několik let později mi Maradona napsal příběh filmu Santana, pozval Davida O'Haru (Hledaný), Hakeem Kae-Kazim (Hotel Rwanda, Piráti z Karibiku), Rapulana Seiphemo (Gangster Paradise) Raúla do Rosária a mě jako hlavního protagonistu filmu SANTANA.

Řekni mi více o natáčení, kde se s kým natáčelo, jak dlouho to trvalo, bylo to náročné, líbilo se ti to? Jak dlouho trvalo natáčení?

Film se natáčel v Kapském Městě v Jižní Africe, jedné z mála afrických zemí, která má velká a velmi dobře vybavená studia, která mi dokonce připomínala barrandovský filmový ateliér.

Bylo to celkem dvacet sedm dní velmi náročného natáčení, s herci s bohatými zkušenostmi, které jsem zmínil výše a spoustou drzosti.

Je to první angolský film, který vstoupil na platformu digitálního streamování Netflix, a druhý ze země PALOP, protože prvním byl mozambický film RESCUE, který režíroval Mickey Fonseca. Netflix je známý jako přísný, pokud jde o výběr obsahu, aby nesnížil jeho kvalitu, a když vidíme, že je naše práce přijata a zobrazována na této platformě, je to již považováno za vítězství. Santana je navíc prvním africkým filmem, ve kterém byl po svém debutu po dlouhou dobu na prvním místě, nad americkými filmy, které byly vydány současně: 1. místo - Santana, 2. místo Project Power s Jemie Foxx, 3. místo místo - The sleepover. Za méně než čtrnáct dní zhlédlo film Santana více než osmdesát milionů lidí po celém světě a jeho trailer se stal virálním v mnoha zemích, což je u afrického filmu neobvyklé. Film Santana získal všechna ocenění: scénář, režie, nejlepší film roku a já, zejména kvůli Santanovi, jsem získal individuální cenu pro nejlepšího herce roku 2020. Santana měl premiéru 28. srpna 2020 na platformě straeming Netflix.

Co považujete za největší životní úspěch a naopak, za největší životní prohru?

Být úspěšný v osobním i profesním životě závisí hodně na tom, co slovo úspěch znamená pro každého člověka. Úspěch bez smyslu není úspěch! Dnešní svět nabízí nekonečné možnosti úspěchu v osobní i profesní oblasti. S jednoduchými nápady, snahou a optimismem je možné vyniknout v jakékoli oblasti, kterou si vyberete. Aby jste se uživili a stali se dobrým člověkem potřebujete jen hlavu (talent), přípravu (srdce) a příležitost (šanci). Není vyžadováno žádné vyšší vzdělání! Zvláště pro mě bylo velkým úspěchem, když jsem si uvědomil a přijal Ježíše jako cestu, zdraví, které mi dal, práci, kterou mi dal, a nenahraditelnou rodinu, která mi dala mé dcery, mého syna a lásku k bližnímu !!! Není nic většího, co by to mohlo nahradit, radost a skutečný smysl života. Šťastný život s rodinou a přáteli. To je pro mě úspěch !!!

Co pro Tebe znamená prohra Vladano? Já v životě neprohrávám nikdy. Buď vyhraju, nebo se ponaučím, což pro mě znamená další výhru...

Jaké jsou tvé plány do budoucna, čeho by jsi chtěl dosáhnout, jaké jsou tvé cíle?

Nadále věřit v Boha a důvěřovat mu. Požádat ho, aby pokračoval v mých šlépějích a obdařil mě zdravím, protože bez něho můžeme zůstat stát. A i když je chůze náročná, stále chci jít dál ; stále více se věnovat své práci a každý den zdolat další krok! Cenit si rodiny, lásky, aby úspěch vždy zůstal požehnáním!

Na koho a na co nejraději vzpomínáš z tvého života v České republice?

Během svého intenzivního a nepřerušeného života v České republice jsem zažil dobré, velmi dobré a velmi jedinečné okamžiky, stejně tak jako špatné, velmi špatné a chvíle pekla. U každé této chvíle mám vždy na koho vzpomínat.  Nebylo by soudržné, kdybych zmínil všechna jména, protože každé z nich souvisí s příběhem oné chvíle a to by bylo na napsání knihy. Ale také bych byl nedůsledný, kdybych nezmínil alespoň několik jmen, která poznamenala můj život: Mariana Wesley, matka mých dcer Thea Máquina, Paula Máquina. Paule je nyní devět let, a získala zlatou medaili estetické gymnastice na mistrovství České Republiky v Září 2021 a v Listopadu 2021 bude reprezentovat Českou Republiku na mistrovství světa ve Finsku. Paní Wesleyová, babička mých dcer, pan Wesley, dědeček mých dcer, celý umělecký tým z divadla Činoherní Klub, který mě přivítal, kde jsem se učil a strávil nejlepší chvíle svého života v Praze

Vladan, velice ti děkuji za prostor, který jsi mi poskytla, a přeji další úspěchy!

S velkou úctou

Paulo Americano