Cesta do Uíge

24.11.2016

 

Uíge je provincie na samém konci Angoly, na hranici s Kongem, oblast, kde žijí lidé kmene Bakongo, jako je také můj muž a celá jeho rodina. V této provincii se manžel narodil a do svých 10 let žil, než před válkou utekli do Luandy. Uíge je hornatá krajina, kde jsou vesnice od sebe vzdálené několik kilometrů. Řekla bych zapomenutý kraj, ale s neskutečné nádhernou přírodou. V této oblasti hodně prší, proto je to velmi úrodná krajina. Strašně jsem toužila po cestě sem a vidět naši farmu a hlavně jiný život, než je ve městě. Už během naši 8 hodinové cesty nám občas přes cestu proběhly opice, nebo chameleon, nebo jiné zvíře. Samotná cesta pro mne byla velký zážitek, viděla jsem kus Angoly, vesnice kolem cest, s velmi jednoduchými příbytky, život v nich rozhodně není jednoduchý. Lidé mají jen to co si vypěstují, ale jsou velmi přátelští a pohostinní. Kolem cest u vesnice mají z kusu dřeva stolek, na kterém nabízejí svoji zeleninu, ovoce, Marovo a maso. Opice, nutrie, divočáky, antilopy atd...vše nachytané a nasbírané v džungli, která je všude kolem nich. Projížděli jsme horami, pokrytými mohutnými stromy s liánami, plantážemi banánovníku, prostě nádhera, vonělo to čerstvostí a ty zvuky...tohle jsou nepopsatelné zážitky. Město Uíge, kde má rodina dům, je malé, čisté klidné a bezpečné, tady člověk nemusí mít strach se večer někam projít. Dorazili jsme až v noci, takže na farmu se dostaneme až zítra je cca 40km za městem v oblasti Negage. Nemohla jsem dospat, jak moc jsem se těšila. Ráno jsme brzy nasedli do auta, zajeli na trh, nakoupit potraviny pro místní farmáře, kteří se o naši farmu starají a ostatní věci, které byly potřeba a hlavně gumáky. Bez těch je velmi nebezpečné se na farmě pohybovat, obzvláště pro člověka, který neví kde může a kde nemůže jít a také pro neřízenou střelu jako jsem já, když se octnu v přírodě. Byla to nádhera....Projížděli jsme úzkou bahnitou cestou lemovanou 2m vysokým porostem, tady jsem objevila Citronelu. Celé tohle je naše farma, říká manžel a rozhazuje rukama kolem sebe, je tak velká, že není vidět ani začátek ani konec. Místy je již obdělaná a rozdělená na políčka s kukuřicí, buráky, maniokem, brambory, ananasem atd...místy je to džungle se vzrostlými banány, kešu, mangem, avokády tu a tam se tyčí mohutné papáye, které jsou okupované maracujou. Určitý usek cesty je lemovaný obrovskými eukalypty. Tu a tam v trávě zahlédnu barevné květy, nemusím manžela nutit k zastavení, zastavuje sám, protože ví, že musí :D Ty barevné květy jsou orchideje a nerine, no prostě nádhera. Zážitek, utrhnout si papayu nebo maracuju ze stromu, vytáhnout si ze země ananas. Sen, který už neskončí, kdykoliv se můžu vrátit a vše si vychutnat znovu a znovu. Po cestě se už potkáváme s lidmi, kteří na farmě pracují, hlídači dobytka atd....Jsme na místě, na naši základně, všichni nás již očekávají, těší se hlavně na cigarety a alkohol. Je tady jeden pán, malý a už starší, Albino se jmenuje, který nás provede farmou až k jeho příbytku. Celou cestu mi odpovídá na mé dotazy ohledně rostlin, které cestou sbírám, tahle je proti uštknutí hada, tahle na malárii, tahle na bolesti břicha atd....přicházíme k celkem prudkému svahu, kterým se line úzká vyšlapaná cestička směrem k palmovému domečku na okraji džungle. Na jeho mini zahrádce rostou ananasy, kukuřice, avokádo a spousta maracuje a banánu. Je tady božský klid, slyším jen pokřiky opic a papoušků a vlastně ani nevím čeho všeho, jsem v džungli v opravdové džungli. Procházím se jen kolem domu, dál se bojím zajít. Vede mne k velké palmě, v jedné ruce má katanu a v druhé kanystr. Jde mi ukázat jak se dělá Marovo, jejich palmové víno a také proto, že je pátek a v pátek prostě Marovo musí být. Byly to pro mne nádherné 4 dny, které jsem si tady užila. Byla to opravdová Afrika.