Překvapení

23.11.2021

Dneska mně pobavila a potěšila malá příhoda. Jeli jsme s manželem z práce a já přemýšlela nad dvěma rozhovory, které jsem v sobotu a neděli natáčela. Přemítala jsem si v hlavě co jsem řekla, co jsem neřekla, jak jsem to řekla a jak jsem se u toho tvářila. Zkrátka jsem byla plná pochybností a přesvědčená o tom, že to nejspíš nebude ani zábavné a ani zajímavé. Z tohoto sebebičování mně vysvobodilo to, že manžel zastavil u cesty, abychom nakoupili nějaké ovoce. Za touto cestou jsou jen nekonečné lány se stovkami vzrostlých baobabů, které se už díky dešťům, které v tuto roční dobu v Angole jsou, krásně zelenají. Je to místo, které mám ráda a občas tam s manželem jdeme na procházku, nebo si jen tak sednout právě pod nějaký z těch Baobabů a odpočinout si. Když jsem dopsala svou knihu a přemýšlela o anotaci a dalších textech ke knize, které byly zapotřebí, seděla jsem právě v těchto místech a  také právě zde vznikla fotografie, která je na titulní straně knihy. Byli jsme tam tenkrát sami, snad jen pár dětí sedělo u cesty a snažily se doprodat poslední kusy ovoce. Tak jako ony nevěnovaly pozornost mi, já jsem nevěnovala pozornost jim. Zkrátka jsme byli zabraní každý do toho svého.

Dnes, po několika měsících, jsme jak jsem již řekla, na tomto místě zastavili u malého chlapce, abychom koupili nějaké mango a maracuju. Nevystupovala jsem ani z auta, přes okýnko jsem mu sdělila co chci a on mi s úsměvem naplnil tašky. Když jsem mu podávala peníze, podíval se na mně, přimhouřil oči, hlavu přikrčil k rameni a říká: "Nejsi náhodou ta paní, co se tady fotila?" Koukala jsem na něj nechápavě, protože v tu chvíli jsem byla myšlenkami jinde a na nějaké tehdy bezvýznamné focení, které proběhlo před mnoha měsíci jsem si ani nevzpomněla. A už vůbec by mně nenapadlo, že si někdo bude pamatovat, že viděl nějakou bělošku, jak se fotí u stromu. Až manžel zareagoval a připomněl mi ten den.

Uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby mi někdo udělal radost, že pár slov dokáže potěšit.