Náš příběh mýdla aneb jak se pracuje(me) v Angole

20.05.2019

Už někdy v době, kdy jsme ještě žili v ČR, jsem začala s manželem doma vařit mýdlo. Jen tak, pro zábavu a vlastní potřebu. Postupně, jak jsme ho rozdávali známým a rodině a oni se opakovaně dožadovali dalších a dalších, manžela napadla myšlenka založit firmu a živit se tím v Angole. Přišlo mi to jako hloupá myšlenka, nicméně jsem se nebránila. V té době jsem Angolu neznala a netušila, jak se tady věci mají. 

Začali jsme tedy vše připravovat pro založení firmy, která by v Angole fungovala a byla zcela kompletní. Manžel se postaral o právní věci, licence atd... Komunikoval s právníkem v Angole. Já jsem se věnovala recepturám a shánění zboží z okolních států a také zajištovala věci ohledně transportu materiálu do Angoly z ČR. Grafiku, design a ostatní věci jsme řešili společně, hezky nám to spolu klapalo a vše do sebe začalo krásně zapadat. Povedlo se a my jsme se přestěhovali do Angoly i s firmou.

Pracovní návyky a zvyky

Nastalo období shánění prostoru pro obchod a výrobu. Byl to nekonečný proces, vždy šlo vše skvěle, dokud jsem se neobjevila já a cena se hnedle vyšoupla o několik stovek tisíc výše. Nakonec jsme našli prostor, který se nám zdál ideální, cena za nájem ovšem byla pro mne naprosto šílená. Rodina však rozhodla, že místo je skvělé a není už čas hledat dále. 

Začali jsme tedy budovat obchod a výrobnu. Vše trvalo asi dva měsíce (nekonečné dva měsíce) dohadování se s dělníky. V těchto okamžicích jsem začala chápat, jak tady věcí chodí a jaké mají (nebo spíše nemají) pracovní návyky. Pro Evropana, který několik let pracoval pro německou firmu, bylo tohle naprosto destruktivní. Po dvou měsících se nám však podařilo obchod i výrobnu otevřít.

Hledání zaměstnanců byl další problém. Jiný kraj jiný mrav. K výplatě za práci musíte ještě připočítat peníze na jídlo a transport. Takže je vlastně neplatíte jen za to, že pracují, což by bylo v pořádku, i za to, že do práce přijedou a ještě je nakrmit.

Záhy jsem pochopila, že to, že do práce přijdou je vlastně zázrak, chtít aby přišli včas už je celkem nadlidský výkon. Všechny tyhle drobnůstky jsme časem vychytali pokutami za pozdní příchody a nepříchody. V podstatě stačil měsíc, kdy z výplaty polovinu zaplatili na pokutách a pozdní příchody byly pryč. Najednou nevadil déšť, nepořádek doma, zácpa ani nedostatek přepravních taxibusů.

Tečka sem, tečka tam...

Zvládla jsem ve své výrobně zaučit i několik lidí na výrobu, a to i přes můj problém s portugalštinou. Začínali jsme tím, jak se zapíná váha, vychytali jsme rozdíl mezi 30 a 3.0 na váze (už neplatí tečka sem, tečka tam aneb 30 nebo 3.0 - obojí je prostě 30). Já jsem se věnovala výrobě a lidem ve výrobně a manžel lidem v obchodě. 

Jezdili jsme každý den 45 km do práce cesta trvala cca 90 minut, když nebyl problém na cestě. Vyjížděli jsme v 8.00 ráno a vraceli se kolem 23.00. Zaměstnanci se z 10 zredukovali na 5. Během prvního roku, jsme byli několikrát v rádiu, televizi a novinách. Televize i rádio pro mne byl vždy obrovský stres. Rádi odskakovali od tématu naši firmy a stáčeli dotazy k soukromému životu. Pro mne byla komunikace stále složitá, neustálé překládání do portugalštiny z angličtiny a následně ještě do češtiny.

Po roce už naši zaměstnanci byli spolehliví lidé, kteří se stali součásti rodiny. Některým jsme platili školné, jiným zase třeba léčbu jejich dětí nebo rodičů. Jiný zase neměl své boty a oblečení, tak jsme ho oblékli. Ani já ani manžel to jinak neumíme, neumíme říct ne. Tak se z naši firmy stala jedna malá natural rodina :D

Objevování afrických pokladů

Po dvou letech jsme se rozhodli, že platit tak vysoký nájem nemá smysl a rozhodli jsme se koupit vlastní prostor. Začal nový maraton hledání vhodného prostoru. V mezidobí, jsem měla výrobnu doma. Nemohli jsme si dovolit několik měsíců nevyrábět. 13.2.2019 jsme otevřeli ve vlastním. Náš malý obchůdek Charme Natura, naše společné dítě.

Firma stále prochází změnami, změnili se zaměstnanci, snažíme se přizpůsobit situaci tady, která je nyní jiná než před 2lety. Pořídili jsme si také stroj na lisování olejů, přestěhovali výrobu do prostoru starého domu, kde žila kdysi rodina. Snažíme se dovážet co nejméně surovin a zpracovávat a využívat materiál dostupný v Angole. Například kakao, kávu, sezam, dýni, papáju, baobab, kokos využíváme k výrobě olejů. Objevila jsem tady Urucum, které má léčivé účinky a vyrábím z něho prášek, který přidávám do našeho mýdla.

Vyrábět cokoliv v zemi, kde nemají žádné technologie je velmi složité, byť jsou to jen mýdla, které uvaříte v hrnci. Dovoz čehokoliv je velmi složitý a drahý proces. Často je clo tady dražší než samotný materiál. Je to boj, ale stále jdeme dál a vymýšlíme nové věci.