Koza jménem Koza, aneb jak jsem ke koze přišla

04.11.2021

O berličce, hnáty křivé a polednice to není

Je ráno a já sedím ve svém křesílku, dospávám několikátou probdělou noc, přemýšlím, co všechno musím ještě zařídit před mým odletem do Čech a čekám až se manžel vrátí s čerstvými houskami, pro které jsem ho poslala.

Připadám si jako polednice. "O berličce, hnáty křivé..."  - chybí mi jen ta berle. Už několik týdnů mě trápí bolest kyčle, každý krok je pro mě trest a noci jsou bezesné. Přesto, že jsem od místní doktorky dostala antibiotika, po kterých bolest na pár dnů ustoupila, těším se, až budu v Čechách (kam chci na prázdniny odletět) a budu vědět přesnou diagnózu mého problému.

Podivné zdržení?

Dívám se na nachystané kufry a přemýšlím, jak všechno, co potřebuji zabalím a zda se vlezu do limitu, který mám. Jsem tak zamyšlená, že vůbec nevnímám čas a probere mě až kručení mého žaludku. Už se hlásí o svůj příděl a manžel je až podezřele dlouho pryč. 

Obvykle mu nákup housek netrvá déle než několik minut. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že je pryč už déle než třicet minut! Nijak mě to ale neznepokojuje, uvařím si kávu a přesunu se od kufrů v obýváku na balkon. V okamžiku, kdy otevírám balkonové dveře a odnáším hrnek od dopité kávy, slyším v zámku klíč a hlasité volání: "Vlada!". 

Mango, avokádo či bylina?

Svým kulhavým krokem (a od bolesti s pokřiveným výrazem) jdu do kuchyně, kde manžel vybaluje housky, na které už netrpělivě čekám a dodává: "Musíš jít se mnou dolů". 

Nechce se mi a proto se pokouším zjistit, proč musím jít dolů, když se mi špatně chodí a zda je to opravdu nutné. "Musíš"! Odpovídá a zároveň mi do dlaně vtiskne bankovky. Snažím se z něho dostat informaci co koupil, nebo kdo a s čím dole čeká, ale marně. 

Během cesty výtahem stále přemýšlím, jestli to bude nějaké velké avokádo, nebo nějaký druh ovoce, které jsem ještě neměla. Tohle se občas stává, manžel mě takto rád překvapuje. Ví, že každé  nějakým způsobem neobvyklé ovoce a byliny mě vždy potěší.  

Koza?

Vycházíme před vchod a  na schodech před domem sedí žena s turbanem na hlavě a vedle ní stojí náš Pedro, pomocník, který nám nosí vodu a udržuje zahradu kolem domu. Žena má ruce složené v klíně, kolem pasu omotanou africkou látku a ustaraný výraz v obličeji. Zato Pedro se směje od ucha k uchu a v ruce drží dlouhý provaz, který je vyrobený z natrhaných starých kusů látek a na jeho konci hlasitě mečí koza. 

Nechápavě se dívám na manžela, který je evidentně šťastný, zatímco já stále nechápu, z čeho pramení ten jeho spokojený výraz. "To je! Co?" vyjde po pár minutách z jeho úst.  

Po další otázce: "Co na ni říkáš?" a kývnutím hlavy směrem ke koze, mi dochází, že jeho radost je ona koza, která hledí nechápavě a vyděšeně, zrovna tak jako já! 

Místo pečeně kůzle

Na jeho následující dotaz, zda se mi koza líbí, mám pocit, že se někdo zbláznil a nejspíš to bude manžel. Chci přijít na to, co s kozou zamýšlí. Než se dozvím odpověď, platím ženě, nyní již za naši kozu, a ta spokojeně odchází. 

Dumám nad tím, kdo a kde kozu zabije, protože vzhledem k tomu, že bydlíme na sídlišti v desátém patře panelového domu, nenapadá mě žádný jiný záměr, proč manžel tohle zvíře koupil, než ten, že má v plánu ji sníst.

"Néééé, tu nebudeme zabíjet, je těhotná!" Jeho odpověď mi vyráží dech a já si musím sednout na schůdek, kde ještě před malou chvíli seděla bývalá majitelka kozy. 

Nemožné do tří minut

Snažím se to rozdýchat, koza je přítulná a asi cítila, že z ní nejsem nadšená a snaží se získat mou náklonnost tím, že se postaví těsně vedle mě. Tím mě přinutí k jejímu podrbání, což se jí evidentně líbí. 

Na otázku co má manžel s kozou v plánu, když je teda těhotná a na pekáč se s ní nepočítá, se dozvídám, že bude na chov a, že pojede na naši farmu. Ano vskutku skvělý nápad, který se líbí i mi, ale kdy dojde k jejímu přesídlení nikdo neví. 

Bude bydlet v obýváku, nebo ji ubytujeme v jednom z našich pokojů, nebo snad na balkoně? A kdo ji bude chodit pást? Budeme venčit našeho psa a v druhé ruce povedeme kozu? Nebo si najmeme pasáčka, který s ní bude obrážet travnaté plochy na sídlišti mezi domy? Padlo několik desítek otázek než jsem se dočkala dalšího překvapení. 

V tu chvíli jsem pochopila, že Angola je opravdu země, kde je nemožné ne do tří dnů, ale okamžitě.

Z jedné kozy, kozy dvě

Koza bude na střeše našeho paneláku. Po několika dlouhých minutách před domem bylo o osudu kozy rozhodnuto. Pedro s ní obejde sídliště, aby se pořádně napásla a poté ji vyvezeme našim výtahem do desátého patra, kde ji bude čekat ještě několik schodů na střechu. Tam stráví snad jen jednu noc, než ji odvezou na farmu. 

Po hodině putování našim sídlištěm se koza svezla výtahem, vyskákala schody a já s lavorem naplněným vodou s ní. Místo odpočinku a balení kufrů jsme se vydali na trh, kde jsme nakoupili zelí a jiné listí, abychom ji pobyt na střeše zpříjemnili. Aby ne, když jí za dva že?! 

Celý večer jsme na balkoně poslouchali její mečení a mi přišlo až neuvěřitelné, že si nepřišel stěžovat nikdo ze sousedů. Druhý den dopoledne přijel řidič, kterého zajistil manžel a kozu jsme úspěšně naložili a řádně zásobili jídlem, takže mohla v klidu odjet do svého nového domova. 

*Trvalo ještě tři měsíce, než nám švagr poslal video, kde už bylo také naše kůzlátko. A já se tak stala majitelkou kozy, která dostala jméno Koza a malého kůzlátka, které na své jméno čeká.