Jak jsem si před Vánoci vyšla na mši a zažila vojáky v akci

14.09.2021

Tahle vánoční doba v Angole... Na tu si asi nikdy nezvyknu. Všechno je tady jiné a uvědomuji si, že naše české Vánoce jsou jedinečné. Mrazík, vánoční trhy, živé a voňavé jedličky a punč, který si tady v tom horku jen těžko dopřeju. Musela jsem vyměnit živou jedli za plastový smrk, vůni jehličí si dopřávám díky borovicové a jalovcové esenci, courání po vánočních trzích jsem vyměnila za plácání se na pláži a místo punče si dávám chlazený Booster. 

Smířila jsem se s tím, že vánoční atmosféru tak, jak ji mám ráda, tady nezažiji. Máme stromeček a já jsem se přemohla a napekla i cukroví, to naše, tradiční české a byt provoněla vanilkou. 

Celá Luanda je krásně vyzdobená a všude blikají světýlka, před každým obchodem stoji Santa u pořádného vánočního stromu a z velkých shoping center se ozývají gospely. Procházím s manželem mezi regály a společně vybíráme dárky pro naše neteře a synovce. Já se zaměřuji na ty holčičí a Eurico prozkoumává modely aut a kdo ví, čeho všeho. Oči mu svítí nadšením, jako malému klukovi. "Vezmu tyhle tři panenky," oznamuji a házím je rovnou do vozíku. "Co ty? Máš vybráno?" ptám se s netrpělivosti v hlase, už mě to totiž nebaví. "Mám, beru tohle," a ukazuje mi krabice s auty na ovládání. "Jo," odpovídám a beru mu z ruky dvě krabice, abych celý proces urychlila.

Plážový dýchánek nebude

Když si pak spokojeně sedíme v tom předvánočním vedru na balkoně a popíjíme vychlazený Booster vznáším svou téměř pravidelnou otázku: "Můžu jet zítra s Danou (to je jedna z mých českých kamarádek, která žije také v Luandě) na pláž?" "Jo, můžeš, zítra nic nemáme," odpovídá spokojeně a vyfukuje u toho dým z cigarety.

Jsem nadšená, zítra si zase budu lebedit na pláži. Za posledních několik měsíců se to stalo naší tradic a pravidelně spolu s Danou jezdím na pláž. Ika to nebaví a nechce tam jezdit. Nemá rád slunce a je mu na pláží horko. Tímto se omlouvá z plážových dýchánků. 

Spokojeně si hovím v křesle na balkoně a kontroluju, jak jsem krásně opálená a chválím se, jak jsem šikovná, že jsem se tentokrát nespálila. Iko to taky oceňuje. Nedávné mé lenošení na pláži skončilo puchýři na zádech a kdo ví, kde všude. "Ahoj, mám na tebe prosbu," vyruší mě z rozjímání nad mou bronzovou kůží Dana v telefonu. "Jakou, povídej," ptám se nedočkavě a ona mě postupně seznamuje s novou situací a s jejím přáním. Chce abych s ní jela na mši za její nedávno zesnulou švagrovou. Kostel je v centru, zhruba 50 minut jízdy z mého domova. "Pokusím se to zařídit," odpovídám a beru si čas na rozmyšlenou. Mše je druhý den večer v šest hodin. Na našeho řidiče je to už asi pozdě a nevím, zda se Ikovi bude chtít navečer někam jet. 

"Potřebovala bych zítra na šestou večer vyzvednout Danu a jít s ní na mši do kostela da Nossa Senhora dos Remédios," řeším hned situaci s Ikem a současně mu vysvětluji, co se stalo. "Pojedeš s řidičem, on vás tam odveze a pak u nás přespí," odpovídá bez váhání. 

Nejkrásnější kostel v Luandě

Mám radost, kostel je na nádherném místě a je to jeden z nejhezčích kostelů v Luandě. Možná i v Angole, stojí hned vedle prezidentského a justičního paláce.

Claudio, náš řidič nás vysazuje před kostelem a odjíždí pryč, protože nemá povolení k parkování. Já se rozhlížím kolem. Je to nádhera, všechny uličky jsou ověšené vánočním osvětlením, palmy kolem svítí všemi barvami, domy jsou vánočně vyzdobené a kostel, před kterým je nádherný park, je dechberoucí. Čistý se žlutobílou fasádou a obrovský. Překrásná stavba a já se moc těším dovnitř. Můj údiv sleduje kolemjdoucí páv, který se ke mně v jednu chvíli otáčí zády, zatřepotá ocasem a ukáže se v celé své parádě. Asi mě tím upozorňuje, kdo nebo co tady stojí za obdiv.

Před kostelem se už scházejí smuteční hosté a vítají se mezi sebou. Dana mě s nimi seznamuje, ona sama většinu z nich již několik let neviděla. Je ráda, že měla možnost přijít a znovu mi sděluje, jak moc si váží toho, že jsem ji vyhověla. Pomalu se přesouváme dovnitř. Je to fascinující. Je tak obrovský, nádherně vyzdobený, nevím, kam se mám dívat dříve. Sedíme na nádherných masivních, vyřezávaných lavicích a Dana mi vysvětluje, že do tohoto kostela chodí prezident, proto je tak honosný a bohatý. Tiše sedím vedle Dany a jen po očku se sklopenou hlavou sleduji ostatní jak se modlí a zpívají. Je to zvláštní pocit a běhá mi mráz po zádech.

Vojenský zátah před prezidentským palácem

Venku už je tma, ze záře kostela jsem skoro slepá a nevidím si ani na špičku nohy. Všechno kouzelně svítí a bliká. "Musím si to nafotit a natočit," oznamuji Daně. Čekání na řidiče si společně s Danou krátíme focením se tu a támhle, natáčím také nějaká videa a otáčím se u toho pěkně kolem své osy, abych zachytila celou tu nádheru.  Najednou slyšíme z dálky, někde od brány, jak na nás něco křičí voják. Ani jedna mu nerozumíme, protože je opravdu dost daleko, ale obě pozdravíme a odpovíme : "dobře". Evidentně ho to uspokojilo, řekneme si s Danou vzájemně a pokračujeme ve focení.

Najednou vidíme přijíždět velké vojenské auto, které u nás zastavuje a vyskakují ozbrojení vojáci, kteří se řítí k nám. Byla to sekunda, nestihly jsme se ani nadechnout. "Co se děje?" ptám se vyděšeně Dany, doufajíc, že mi dá odpověď. "Netuším," slyším její vystrašený hlas. Obě na sebe vyděšeně koukáme, netušíc, co se bude dít. "Madam, tady se nesmí fotit!" sděluje nám voják přísným hlasem a já začínám mít obavy o svůj mobilní telefon. "Proč ne?" ptám se  nesměle a se slzami v očích. "Vy nevíte, kde jste madam?" ptá se nechápavě voják. "No před kostelem, já jsem tady byla na mši a teď čekám na řidiče, tak fotím kostel a tu krásnou výzdobu," snažím se to uhrát na neznalost a naivitu. Voják zakroutí hlavou (myslím, že ostatní vojáci kolem něho, se jen tiše smáli) a dodá přísným hlasem: "Tady jste u prezidentského paláce. Nemůžete tady fotit a ani stát. Kde máte toho řidiče?" ptá se netrpělivě. "Už by měl přijet každou chvíli," snažím se mu vysvětlit, že opravdu musíme počkat tam, kde jsme. 

"Pojďte se mnou," kývne rukou na jednoho z vojáků a odvádí nás kousek stranou. "Tenhle tady s vámi počká," a ukáže na přiděleného vojáka. "Nemůžete tady stát bez dohledu, je to nebezpečné," dodává už při cestě zpět do auta.

"Už jede," vykřiknu po několika minutách a ukazuju prstem směrem k přijíždějícímu autu. Voják nám otevře dveře, houkne něco na řidiče, ve smyslu, že jede pozdě a my spokojeně odjíždíme. Po cestě vykládám Claudiovi celý příběh a ten se směje, až se za břicho popadá. Já už teď taky, ale byly to krušné chvilky. Podle manžela jsem asi první osoba, které se na tomto místě podařilo natočit videa. :D

Ať žijí Vánoce.