Jak jsem si vyšla na angolský balet

04.11.2021

Hurá za kulturou

Jednoho krásného dne mi zazvonil telefon a já jsem dostala pozvánku od své kamarádky Dany na angolské balé. Popravdě jsem v okamžiku mého euforického souhlasu netušila, že slovo balé znamená balet. Nadšeně jsem manželovi sdělila, že druhý den večer máme program a konečně po čtyřech letech života v Angole, společně půjdeme na kulturní událost. Ono zmíněné balé organizovala portugalská ambasáda v jejich kulturním sále v centru Luandy.

Hudba tanec a zpěv

S rozzářenýma očima a úsměvem od ucha k uchu, jsem manželovi ukázala pozvánky, které mi Dana poslala do emailu. Byla na nich poutavá fotografie afrických tanečníku s tradičně pomalovaným obličejem, ze které jsem měla pocit, že uvidím nádherné tradiční tance. Plné rytmické hudby, barev a radosti, kterou tradiční africká hudba má. Těšila jsem se, že uvidím pomalované tanečníky oděné do tradičních sukní z palmového nebo banánového listí, uslyším jejich nádherné zpěvy a budu pozorovat jejich ohebná a pružná těla.

Balet jako bonus

"Balet?" nechápavě a trochu otráveně reagoval můj manžel a dodal "Jsem netušil, že máš ráda balet?" No nemohla jsem mu přiznat, že jsem asi nepochopila, že jde o balet. Nikdy jsem na žádném baletním představení nebyla, když opomenu pár nějakých krátkých ukázek našeho pana mistra Harapese, které jsem viděla v televizi. Ale tak moc jsem chtěla prožít nějaký kulturní zážitek, že jsem nepohrdla ani baletem, snažila se manžela trochu navnadit a sebe nenechat otrávit.

"Ana Clara Guerra?" slyším po chvíli, kdy studoval pozvánku. Začal mi vyprávět co je to za ženu s tím, že to bude asi síla. V tu chvíli jsem si nedovedla představit, jak moc velká síla to bude.

Zážitek nebo šílenost?

Ana Clara Guerra je angolská tanečnice, choreografka a průkopnice současného afrického tance. Vyrůstal v uměleckém a intelektuálním prostředí v Luandě a s baletem začala v osmi letech v taneční akademii v Luandě.V roce 1987 odjela studovat tanec a pedagogiku do Portugalska na Escola Superior de Dança de Lisboa. V roce 1991 se vrátil do země, a otevřela první současnou taneční školu Contemporary Dance Company of Angola.

Její práce zahrnuje tanec, včetně výzkumu a vydávání nových interpretací tradičních a populárních tanců v Angole. Zkoumá zejména používání masek v rituálních tancích chokweských lidí, kteří převážně obývají severovýchodní Angolu.

Z tepláků do večerní róby

Byla jsem nedočkavá a celý den jsem se připravovala. Neobvykle dlouhou dobu jsem věnovala svým vlasům a make-upu, vyzkoušela jsem několik kombinací oblečení, než jsem byla spokojená a vybrala to, v čem jsem si připadala krásná. Zatím co můj manžel poněkud otráveně ležel v obýváku, uznale pokyvoval hlavou, pokaždé, když jsem před něj připlula v nějakém modelu, ale tajně doufal, že se něco stane a on bude ušetřen tohoto kulturního zážitku. Do dnes netuším, zda ho děsil balet nebo společnost pěti žen.

Madam na podpatcích

Je podvečer a já krásně ustrojená, s vyčesanými vlasy, perfektním make-upem a pozor v botách na vysokém podpatku, nasedám do auta spolu s manželem, který má na sobě oblek a naleštěné boty a vydáváme se na cestu za kulturou. Boty mě sice tlačí všude možně a po cestě k autu jsem si několikrát vyvrkla kotník, takže mě manžel musel podpírat, abych vůbec došla, se slovy "Stojí ti to za to?" Ale jsem odhodlaná být dnes za madam. Dana, která bydlí v centru Luandy, na nás už čeká před svým domem, také krásně oblečená a namalovaná a zbytek cesty na balet už jedeme společně. Obě dvě se evidentně těšíme a jsme plné očekávání, ale ani jedna z nás netuší co uvidíme.

Dámský klan

Chvíli nám trvá než se v centru zorientujeme a najdeme vhodné místo k zaparkování, ale po patnácti minutách se nám to s pomocí jednoho člena ostrahy centra kultury podaří.

Před hlavním vstupem už čeká také Alena se svou dcerou a Danina kamarádka, která je zaměstnankyně portugalské ambasády. Ta nás také vede do vestibulu a podává výklad k vystaveným obrazům, které jsou všude kolem. Je to prodejní výstava angolského umělce.

Společně se procházíme a obdivujeme některá opravdu zvláště povedená díla, když nás vyruší zvuk zvonku, který nám dává na vědomí, že se máme přesunout do sálu, ve kterém se uskuteční můj první balet v životě a zároveň také první kulturní akce v Angole.

Společenská událost

Sál je plně zaplněný, všichni lidé jsou velmi krásně ustrojení a tak jako já s velkým nadšením očekávají začátek. Evidentně je vidět, že je tento balet považován za společenskou událost. Spokojeně se na manžela usmívám a šeptám mu jak moc jsem ráda, že jsme jeli a jak nevýslovně se těším. Pochopitelně se usmívá také, ale dnes už vím, že se nesmál blaženému pocitu, z nadcházejícího představení, ale tomu, jak budu reagovat po skončení. 

Sláva labutímu jezeru

Je to tady, světla v sále zhasly, rozsvítily se reflektory na jevišti a začala hrát hudba. No hudba.. spíše se začaly ozývat zvuky, u kterých nebylo možné identifikovat z čeho pocházejí a už podle nich, jsem tušila, že to bude drama. Hudba ve mě vyvolávala strach a bylo mi jasné, že veselé africké rytmy neuslyším. Na jevišti se za obrovského potlesku, objevili první afričtí, baletní tanečníci.

Jeden z nich byl bez nohou a pohyboval se na vozíku dokud ho jeho taneční kolega nevzal do náruče a neposadil na zem. Seděl na zemi, točil se na zadku a kolem sebe mával obrovskou saténovou plachtou, pod kterou se chvílemi schovával, jindy se s ní omotával nebo ji vyhazoval do vzduchu a nechával ladně slétnout na jeviště.

Chápu výraz šílená

Celé představení provázela velmi dramatická hudba, která umocňovala to, co se dělo na pódiu. Trochu rozladěně a vyděšeně jsem se po očku dívala na své kamarádky, abych se ujistila, že rozporuplné pocity, které cítím, nemám jen já. Všechny měly zkamenělou tvář a v jednu chvíli jsme se potkaly s vyděšeným pohledem. Manžel, který si všimnul mého rozpačitého okukování ostatních kolem, už mě držel kolem ramen a potichu mi šeptal do ucha "Tak co, už chápeš o čem jsme mluvil?" Pochopila jsem to velmi rychle. A zároveň jsem chápala jeho otrávený výraz v okamžiku, kdy jsme mu pozvánku ukázala a on zjistil, kdo je choreografem představení.

Scéna, kdy jeden z tanečníku popadne svého kolegu bez nohou a začne s ním mávat kolem své osy mě vyděsila natolik, že jsem chtěla utéct. Měla jsem strach, že kalhoty, které měl připevněné v pase páskem, v takovém tempu nevydrží a jeho protézy nám přistanou na klíně. Bylo mi ho tak líto.

Přežít až do konce

Nesmím však opomenout na kvalitu vystoupení baletních tanečníků. Když se oprostím od opravdu poněkud šíleného tématu, které si choreografka vybrala a ještě více šílenější choreografie, kterou umocnila depresivní hudba, tak samotné výkony tanečníků byly fantastické. Obdivovala jsem jejich pružnost, vypracované svaly a ladnost.

Celé tříhodinové baletní představení mělo ukázat jak se lidé chovají k tělesně postiženým lidem. Jak moc mají tito lidé složitý život a jak bychom jim měli pomáhat. Téma to je určitě zajímavé a důležité, ale nejsem si jistá, zda je vhodné pro balet. Nebo možná je, ale asi v trochu jiné choreografii. "No nic," musím to přežít do konce, opakovala jsem si po zbytek představení. Odejít by bylo velmi nevhodné a nechtěla jsem na sebe poutat pozornost. Držela jsem manžela za ruku a občas jsme si vzájemně vyměnily chápavý úsměv. A mi v hlavě běžel scénář naší cesty domů s manželovým vyčítavým monologem, který mě asi čeká.

Jedno dlouhé mlčení

Je po všem, stojíme všichni již před budovou a já si roztřesenou rukou zapaluji cigaretu. Nikdo z nás není schopen něco říct. Do ticha se odhodlá Dana a nahlas se zeptá, jak se nám to líbilo. Všichni jen mlčky přikyvujeme, jako že ano, že to bylo fajn. Ani jeden z nás se k tomu více nechce vyjadřovat.

Celou cestu zpět domů s manželem mlčíme, byla to nejtišší jízda našeho života. Nechtěla jsem toto téma otevírat, abych se vyhnula případnému "Vidíš, já jsem ti to říkal." Těsně před naši domem to ale nevydržím a přiznám manželovi, že to bylo šílené a že jsem z toho představení deprimovaná. Přiznává, že z toho také nemá dobrý pocit a rozvíjí debatu o celém představení, ale ani jedním slovem se nezmíní o tom, že to věděl, nebo, že mi to říkal. Naše povídání vyruší Dana, která mi volá, aby se ujistila, že jsme v pořádku dojeli domů. A znovu se mě ptá, jaký mám z představení pocit.

Tentokrát ji odpovídám po pravdě a sděluji své pocity stísněnosti a zklamání. Také ona přiznává, že je z tohoto představení konsternovaná a chce se ji plakat. To už se ale všichni tři smějeme.

Balet není zkrátka pro mě, já potřebuji pohodu, klid, úsměv, rytmus a život. Takže příště jedině na nějaké tradiční africké tance a hudbu.