Je to důležité! Jak jsem se naučila mít ráda své tělo

14.11.2021

Asi spousta dívek a žen si prošla obdobím, kdy se trápily nad svým vlastním tělem a vzhledem. Vzpomínám na má telecí léta kdy to začalo a já řešila své nepoddajné vlasy, silná stehna, velký zadek a velký nos a pupínky na obličeji. 

Byla to doba, kdy jsem přešla na opačnou stranu ulice, když jsem na své trase viděla stát hlouček mých vrstevníků. Připadala jsem si jiná, ošklivá a všichni ostatní podle mě vypadali lépe.

Negativně jsem vnímala téměř každou část svého těla, i prsty na rukou mi nebyly dost dobré a připadaly mi jako špalíčky, krátké a tlusté. Bylo to období, kdy jsem se snažila podobat se některé z našich populárních hvězd nebo modelek v dívčích časopisech. Hledala jsem sama sebe a nikde se nenašla.

Místo odhodlání kynuté knedlíky

Na druhou stranu mé trápení nebylo tak zásadní, abych podlehla nemocem jako je anorexie, nebo bulimie (a podobně). S velkou radostí a apetitem jsem konzumovala kynuté knedlíky mé babičky. Spořádat tabulku čokolády na posezení, pro mě nebyl problém a dělalo mě to velmi šťastnou :-). 

Byly to okamžiky, kdy jsem si říkala, že to se mnou není tak hrozné a s radostí si dopřála všechny ty kalorické bomby. 

Ve třiceti vlasy jako zuřivý pudl

S přibývajícím věkem jsem své tělo odsuzovala dál. Nebylo to tak intenzivní, protože už jsem neměla starost jen sama o sebe. S každou mou dcerou (naštěstí je mám jen dvě) mi přibyla další tři až čtyři kila a já se tak při své výšce sto šedesát osm centimetrů dostala na váhu šedesát osm kilo a připadala si jako malý tank. 

 Vlasy jsem měla stále stejně nepoddajné, ale podařilo se mi je nechat dorůst s očekáváním, že snad už budu spokojená. Nebyla. Vlasy šly dolů, opět jsem byla na kluka a ještě jsem to vylepšila trvalou, takže má hlava připomínala zuřivého pudla. Silná stehna, velký nos a zadek mi taky zůstaly.

Štíhlá, ale nespokojená

Byla jsem už ale dospělá a měla spoustu možností. Začala jsem chodit do fitka a omezila své nájezdy na lednici. Časem se ručička na váze, neměla jsem digitální, posunovala směrem k šedesátce a já se radovala.

Sto šedesát osm centimetrů a šedesát kilo, mě těšilo, vždy do okamžiku, než jsem se podívala do zrcadla. Byla jsem zkrátka věčně nespokojená, pokaždé jsem našla něco a dál trpěla méněcenností. Pokaždé, kdy jsem v televizi viděla nějaký super americký film, rozhodla jsem se se sebou něco udělat. Nikdy to však nevedlo k mé spokojenosti. Přesto, že jsem shodila několik kil, pupínky z obličeje mi zmizely, stehna i zadek se podstatně zmenšily, stále jsem o sobě pochybovala. 

Každý den jsem potkala minimálně jednu ženu, která mi připadala dokonalá a já ji ve skrytu duše obdivovala a záviděla. Obdivovala jsem, ale také ženy, které měly mnoho kil navíc, ale přesto měly dost odvahy k tomu, aby si oblékly těsná trička a krátké sukně. Zatímco já jsem se snažila svých šedesát kilo schovat pod volné košile a do volných kalhot.

Botox není řešení

Ještě před mým odletem do Angoly, přesto, že mi bylo něco málo přes čtyřicet, jsem stále měla sebedůvěry, co by za nehet vešlo. Nepomohly ani lichotky ani ujišťování mého o několik let mladšího manžela (tehdy ještě přítele) o tom, jak moc jsem krásná a atraktivní a jak sexy je můj zadek. 

Můj pocit ošklivosti a nedokonalosti narůstal každým pohledem na modelky nebo slavné herečky v televizi. Trápila jsem se tím, že nemám takovou vytrvalost a trpělivost, abych dokázala své tělo změnit. Pochopitelně s přibývajícím věkem, místo toho, aby se mé tělo vylepšovalo, přibývaly další nedostatky. 

Objevily se první vrásky, prořídly vlasy a mé rty se mi zdály ještě tenčí než kdysi. Přesto, že jsem bolestín, rozhodla jsem se pro aplikaci botoxu do rtů a do vrásek v domnění, že se něco změní. Změnilo, vypadala jsem několik dní jak kačer Donald. Obličej jsem měla oteklý a cítila jsem se stejně. Jen se přidal ještě pocit hlouposti.

Chci být také nesoudná

V Angole, i přes to, že mnoho Angolanek je, jak bych to řekla kulantně "nadstandardně urostlých", mé pocity méněcennosti pokračovaly dál. 

Pozorovala jsem je každý den, jak spokojeně si plují ulicí. Některé oblečené podle poslední módy a jiné zcela obyčejně a skromně. Hubené, plnoštíhlé, ale i ty podstatně urostlejší, všechny s hlavou vzhůru a v těsně přiléhavých modelech.

Jejich křivky mě fascinovaly a přála jsem si mít alespoň kousek jejich hrdosti a nesoudnosti, kterou ony překypovaly.

Hrdé Angolanky

Obdivovala jsem, jak jsou krásné, jak mají nádherné oči, plné rty a začala jsem si uvědomovat, že neobdivuji tu jejich krásu jako takovou, ale že mě fascinuje jejich přirozenost a to, že se nejspíš netrápí nad svým vzhledem a užívají si evidentně i své faldy a silná stehna. 

Žádnou Angolanku jsem neviděla jít se sklopenou hlavou nebo shrbenými zády. Přesto, že jejich těla byla mnohdy několikanásobně větší, než to moje a jejich vlasy byly tak kudrnaté, že připomínaly zježený koberec, vždy se nesly jako královny. Nebály se obléci přiléhavé šaty a dát na obdiv svá těla.

Milují svá těla a kila neřeší

"Milují svá těla" odpověděl mi manžel, když jsem se ho zeptala, jak je to možné. Tady je zadek základ, vysvětloval mi jejich sebedůvěru, kterou já jsem nechápala a neměla. 

Milují samy sebe a kila neřeší. Berou se takové jaké jsou. Ano, měl pravdu. Ony opravdu milují svá těla, jsou pyšné na své pompézní zadky a případné faldy (a že jich některé mají) vůbec neřeší.

Děkuji za svůj zadek

Rozhodla jsem se přestat o sobě pochybovat, nechat své tělo být a přestat ho sledovat a vyčítat mu nesmyslné nedostatky, které jsem podle manžela viděla pouze já. Uvědomila jsem si, že každý je nějaký a nikdo není dokonalý. 

Spustila jsem sama v sobě program s názvem Jsem dokonalá a každý den jsem si poplácala stehna i zadek a poděkovala za to, že je takový jaký je. 

Přiznávám - trvalo to nějakou chvíli, ale dokázala jsem to. V mém šatníku byly najednou krátké sukně, přiléhavé topy a trička a přibyly i boty na podpatku.

Umím nosit svojí "bundu"

Vlasy nechávám růst, věčně je mám díky vedru, které tady panuje, svázané v drdolu a Angolanky je obdivují. 

Make-up nepoužívám, jen velmi zřídka, stehna se mi už nezdají tak silná, takže se nestydím si obléci i sukni nad kolena nebo legíny a své faldy klidně a bez ostychu obepnu přiléhavým tričkem. 

Jsem vděčná i za svůj nos, protože mi na něm dobře drží sluneční brýle a svou váhu zjistím jen u lékaře při kontrole. Je mi fajn, cítím se dobře a největší radost mám z toho, že jsem se naučila nosit svojí "bundu" ( bunda v portugalštině znamená prdel) a být na ní pyšná!

Spokojená se svým já

Asi jsem musela do Afriky, abych začala milovat své tělo a naučila se akceptovat své nedostatky a naučit se života užívat. 

Nad modelkami v časopise se už jen s lehkým povzdechnutím usměji. Po shlédnutí filmu Flash dance nebo Hříšný tanec neženu manžela ke tchýni pro rotoped a nesháním nejbližší fitko. Vím, že je to zbytečné, že nikdy nebudu jako Jennifer Beals ani Jennifer Grey. 

Budu to vždy jen já, žena s větším nosem, nějakým tím kilem navíc, ale spokojená a šťastná u talíře s kynutými knedlíky a pořádnou dávkou cukru a másla.