Miradouro da Lua - úžasná vyhlídka, jako z jiné planety 

20.04.2016

Netrpělivá a plná očekávání vrtošivě poposedávám v autě a manžel se vedle mě pobaveně usmívá nad mou nedočkavostí. Místo našeho cíle je obklopeno mlhou tajemství, která díky tvrdohlavosti mého manžela jen houstne. Jsme už pěkných pár kilometrů za městem, ze čtyřproudé silnice je jen úzká klikatá cesta vedoucí podél pobřeží Atlantiku a hustě vystavěné budovy města vystřídaly jen malé vesničky s pár jednoduchými domky. Po chvíli manžel zastavuje u hloučku žen, které u cesty prodávají košíky, klobouky a další výrobky, které ony samy pletou z trávy. Jsou oblečené velmi skromně. Mají na sobě obyčejná trička, kolem pasu omotanou africkou látku a na nohou nemají nic. Přešlapují bosýma nohama na hliněném plácku a s úsměvem na nás mávají a pobízejí k tomu, abychom nakoupily. Každá má svůj prodejní stůl, který je stlučený ze starých dřevěných látek ze surového neopracovaného dřeva. Každá z nich nabízí něco jiného a snaží se nás přesvědčit o kvalitě jejího výrobku. Jsem unešená a nevím na co se podívat dřív. Musím si každý košík vzít do ruky a pořádně si ho prohlédnout. Všechny ženy mě nervózně pozorují a čekají na můj nákup. Je to jejich živobytí, jediný zdroj příjmu, který v této odlehlé oblasti mají. Nevím pro co se mám rozhodnout, každá věc, kterou jsem vzala do ruky se mi líbila, ale všechno to do kufru nedám. Vybírám tedy pár menších košíků a podložek pod hrnce a manžel bere obrovský koš, který nám bude sloužit na prádlo. Od každé z nich jsme něco koupili, abychom udělali radost všem.

K mému velkému překvapení neotáčíme auto směrem zpět do Luandy, ale pokračujeme dál v naší cestě. Zastavujeme hned po několika minutách, v okamžiku, kdy zahlédnu kousek od cesty nádherný a mohutný Baobab. Strom, který je opředený spoustou historek a je považován za strom života. Strašně jsem vždy toužila si na něho sáhnout, zjistit, jaký má kmen a utrhnout jeho plod. Chtěla jsem vědět zda je jeho kůra hladká, cítit jak voní a podívat se mu zblízka do jeho koruny. Bez námitek mi Eurico zastavuje a pomalu jde ke stromu se mnou. Našlapuji velmi opatrně, protože na nohou mám pouze žabky a terén kolem stromu je porostlý vysokou trávou. Bojím se havěti nebo hadů, kteří by tady mohli být.

Přes všechny obavy, které mi místní hmyz nahání však musím strom obejmout, alespoň v rámci možností. Vůbec mi v tu chvíli nevadí, že si na jeho kmeni vytvořilo dálnici tisíce mravenců a prohání se po něm malí Gekoni, kteří se snaží naplnit si břicho. Je tak obrovský, že ruce nás obou nestačí. Sedíme společně pod Baobabem, manžel mě drží kolem ramen, naklání se ke mně a tajemným hlasem mi sděluje, že místo, kam jedeme je mystické. Uvědomuji si zase a znovu, jak strašně moc ho miluji a jak moc jsem vděčná, že jsem se s ním potkala a tohle všechno mohla zažít.

Jsme na místě, sděluje mi, když odbočí z hlavní cesty a zaparkuje auto na malém plácku. Přes okno v autě se rozhlížím kolem dokola a nic moc mystického nevidím, ale vím, že by nejel tak daleko pro nic za nic. Nadšeně vystupuji z auta, chytne mě za ruku a se slovy, musíme jít spolu, mě vede na okraj nějaké propasti. Že je to propast tuším jen podle pohledu do dálky. V dálce vidím jen zelené údolí a Atlantik nic víc mezi tím.

Srdce se mi zastaví, v okamžiku, kdy stojíme na samém okraji propasti a pod námi se otevírá nádherný pohled. Jsme tady, to je Miradouro da Lua.

Soubor útesů se nachází zhruba 40 km jižně od Luandy.

Díky erozi způsobené větrem a deštěm se vytvořila tato úžasná měsíční krajina, místo, které je jedním z nejnavštěvovanějších a které musíte vidět v případě, že Luandu navštívíte.

Portugalský režisér Jorge Antónao tady natočil film v první portugalsko-angolské filmové koprodukci "Pohled měsíce", který získal zvláštní ocenění na festivalu Gramado v Brazílii.

Nemůžu ani dýchat, jen stojím a rozhlížím se kolem. Stojím na samém okraji několik desítek metrů hluboké propasti, která je tvořená neskutečnými útesy. Některé jsou z rudé zeminy, která je typická pro Afriku a ty vzdálenější jsou již bílé jakoby byly pokryty sněhem. Jak se útesy vzdalují a blíží k oceánu, snižuje se jejich hloubka a postupně přecházejí v kopcovitou krajinu porostlou zelení ve které jde jen sem tam rozeznat úzkou stezku směřující k oceánu.

Než se stačím rozkoukat, manžel už je na úzkém výběžku, která rozděluje propast na dvě části a láká mě k sobě. Klepou se mi kolena strachem, ale nedokážu odolat. Pomalými krůčky jdu směrem k němu. Snažím se dívat pod nohy, ale oči mi neustále utíkají všude kolem. Nevím, kam se mám dívat dřív. Jsem tak unešená, že zapomenu na strach, který ve mně budí pohled směrem dolů.

Stojíme v obětí uprostřed malého ostrůvku, který ještě eroze neproměnila v útesy a já se cítím jako v ráji. Jsme tak těsně u sebe, že cítím tlukot jeho srdce, jeho, ale i toho svého, které tluče nadšením o sto šest. Díváme se společně směrem k oceánu, kde za pár chvilek bude zapadat slunce a vycházet měsíc. Toto je místo zamilovaných upřesňuje mi manžel, odhrnuje mi vlasy z obličeje, které mi cuchá vítr a líbá mě na rty se slovy miluji tě.