Jak jsme ke Kindumbo přišli a já odstartovala kariéru doktorky

30.06.2021

Sedím ve svém křesílku v obchodě, věnuji se psaní mé knihy, ale po očku sleduji svého muže. Jako každý den je v obleku a naleštěných botách. V ruce drží cigaretu, je opřený o zábradlí a vykládá si s mladým klukem. Společně se smějí a máchají rukama kolem sebe.

Mladík je mu po prsa, jeho vlasy připomínají rozzuřenou tarantuli, džíny má oblečené takovým stylem, že při každém dalším pohybu mu sjedou až ke kotníkům a na nohou má žabky. Zajímavý kluk, všimla jsem si ho už dříve, manžel si s ním povídá posledních pár dní celkem pravidelně.

Po několika minutách se poplácají po zádech a manžel se vrací do obchodu. Usedá naproti mně: "Jak to jde?" ptá se zvědavě na pokračování mé knihy. "Pomalu," odpovídám, ale myšlenkami jsem úplně někde jinde.

Umí číst a mluví i anglicky

"Ten kluk, co jsem s ním teď mluvil," zahajuje konverzaci. "Ano, všimla jsem si ho, vypadá jak rozzuřená tarantule, co je zač?" odpovídám zvědavě. "Cože? Rozzuřená tarantule?" má odpověď ho rozesmála. "Nepřipadá ti tak?" se smíchem se ho ptám, ale neočekávám odpověď. Vidím, jak moc je netrpělivý mi sdělit informace, které se dozvěděl. A já jsem taky zvědavá, co je onen hoch zač.

"Jmenuje se Kindumbo." Snažím se jméno zopakovat, ale mám pocit, že si zlomím jazyk dříve, než se mi ho podaří vyslovit. "Pracuje v jednom baru jako vrátný a stará se majiteli o psy a chtěl by pracovat pro nás," chrlí na mě manžel jednu větu za druhou. "Pracovat pro nás?" ptám se trochu vyděšeně, protože si nedovedu představit, že budeme mít dalšího zaměstnance.

"Pracuje jen za bydlení, nemá žádnou výplatu, je šikovný, chytrý, učenlivý a chodí tady už několik dnů," lobuje manžel za "tarantuli". "Kam ho chceš dát?" ptám se na plán mého manžela. "Nevím, nechám to na tobě," odpovídá a spokojeně se opře do opěradla v křesle. A je mu jasné, že má vyhráno.

"Vezmu ho do výrobny. Umí číst?" přemýšlím nahlas a zjišťuji jeho možnosti. "Ano umí a mluví i anglicky," uklidňuje mě Iko, zároveň mává přes výlohu na Kindumbo a volá ho k nám. "Jako hned teď?" ptám se vyděšeně. "No, chce začít pracovat hned, můžeš si ho otestovat," vysvětluje mi s úsměvem. Otráveně zavírám notebook, protože je mi jasné, že k psaní se dnes už nedostanu.

Problémy s bydlením

Uběhlo pár týdnů a Iko po dlouhém soukromém rozhovoru s Kindim, jak jsme mu začali říkat, mě bere za ruku a odvádí ven z obchodu. "Kindi má problémy s bydlením," sděluje mi, ale já cítím, že to není jen sdělení. Je to zároveň nevyřčená otázka: Co s tím uděláme? "Nastěhuje se k nám," vypadlo ze mně naprosto spontánně. "Vážně?" ptá se můj muž nadšeně. "No, tak byt máme velký, jsme tam sami, pracuje pro nás, myslím, že je to ideální řešení, než si něco najde," odpovídám a vlastně tím sama pro sebe obhajuji toto rozhodnutí.

Kindumbu už u nás bydlí několik týdnů a společně trávíme večery na balkoně. Já vyprávím příhody z České republiky a on nám zase vypráví jeho život a dětství. Musím přiznat, že Kindi vnesl do našeho života spoustu energie a inspirace, dokážeme se hodiny smát až nám tečou slzy.

Vracíme se odpoledne domů po návštěvě kliniky, kam mě odvezl manžel na vyšetření mého ramene. Kindumbu dnes zůstal doma a ujal se vaření a úklidu. Stojím přede dveřmi a nedočkavě se ošívám v sádrovém krunýři, který mi na klinice vyrobili.

Všude mě to svědí, je mi neskutečné vedro a chci už sedět někde pod klimatizací. Konečně se Ikovi podařilo odemknout a já se můžu zchladit. Kindumbo se nechápavě dívá, co to mám na sobě a soucitně říká manželovi: "Boss, proč jsi jí to nechal udělat?" Oba propukáme v obrovský smích. Chudák Kindi stojí u dveří a nešťastně na mě kouká. Manžel mu vysvětluje, proč dovolil, aby mě zasádrovali a jaké výhody z toho pro mě plynou :D "Chápu," dodává Kindi a odpouští manželovi, že dopustil, aby se mi stalo takové příkoří.

Obří váček a zrození doktorky

Je ráno a společně se chystáme na další výrobu mýdel. Kindi přichází o trochu později a jeho tvář vypadá, jako kdyby měl v puse jablko. "Co se stalo?" ptám se zvědavě a prohlížím si tu "nádheru". "Boss, bolí mě zub," odpovídá zkroušeně. "Byl jsi u zubaře?" ptám se s obavami.

"Byl, ale mám tam něco a musím čekat, až to zmizí," odpovídá zoufale. "Co tam máš? Přeci tě takto nemůžou nechat!?" odpovídám trochu vyděšeně a zároveň vztekle. "Nevím, ale strašně to bolí," dodává nešťastně. "Mám se na to podívat?" nabízím své služby a rozbíhám svou kariéru doktorky.

"Jo, prosím," odpovídá bez zaváhání. S manželem připravíme společně "operační sál", natahuji si rukavice, manžel bere do ruky telefon, zapíná baterku a společně hledáme problém v Kindiho ústech. "Je tam váček jako hrom," oznamuji svůj odborný verdikt. "Co s tím?" ptá se Kindi s touhou o pomoc od bolesti a připravený na cokoliv.

"No nevím, já kdybych ho měla, tak si ho píchnu a vymáčknu, ale záleží na tobě." odpovídám na jeho dotazy. "A uděláš to?" ptá se s nadějí, že se zbaví bolesti. "No, můžu," odpovídám váhavě. "Ale bude to asi bolet," upozorňuji na následky zákroku. "Nevadí, já to vydržím, hlavně, když to bude pryč," odpovídá Kindi odhodlaně. Vytahuji sterilní jehly, 90% líh, gázu a tampony. "Nesmíš mě kousnout!" dodávám ještě před samotným zákrokem. "Ne, neboj, jen už to dej pryč," prosí Kindi. Povedlo se, vše je venku, druhý den spadl otok a bolest zmizela. Tak začala má zářná kariéra doktorky v Angole :D

Kindi a jeho minulost

Kindi k nám nastoupil, když mu bylo 24 let, bydlel s námi téměř dva roky, prožili jsme s ním jeho lásky, starosti i radosti. Prožívali jsme s ním jeho stěhování do nového domu, řešili několik jeho pracovních přešlapů, upekli už 5 dortů k jeho narozeninám a společně jsme podnikli několik přírodo-dobrodružných výprav. Stal se součástí naší rodiny. Vylezl pro mě na každý strom, vlezl do každého roští a nikdy před žádnou výzvou neuhnul.

Kindombo zažil válku, v jeho sedmi letech ho unesli vojáci do tábora, kde musel projít výcvikem. V jedenácti letech se mu podařilo z tábora uprchnout. Musel sám projít válečnou zónou, která byla zaminovaná a džungli. Šel několik set kilometrů, aby se dostal zpět ke své rodině. Cesta mu trvala měsíc, musel si sám obstarávat jídlo, přemýšlet kudy jít, aby ho opět nezajala armáda a schovávat se.

Dodnes raději spí při rozsvíceném světle a při nečekaném probuzení na vás míří místo samopalem prsty. Nicméně se z něho stal otec dvou dětí a velký NKAKA. Věnuje se historii a tradicím Afriky a připravuje k tomuto tématu ve spolupráci s brazilskou univerzitou knihu.

Nikdy nezapomenu na jeho ranní hlášku po té co neuposlechl mé dávkování speciálních kapek. "Boss, já jsem myslel, že mi prdel uletí!" :D To jen proto, že místo doporučené jedné kapky si jich dal asi deset.